Vzpomínky
Martina Seidlerová
Jemný vánek ovívá mou tvář,
s mými vlasy si pohrává.
Rozhlížím se a nad mořem je zář,
to slunce právě zapadá.
Nevím co mě to teď napadá,
ale stále se mi vrací tvoje tvář.
Slunce mi v duši zapadá,
já ztratila tě. To přece znáš.
Jiskra v tvých očích chybí mi,
když líbals mé rty a smá si se,
zašeptal pár krásných slov,
proto já se nechci znát.
ruku v ruce jsme chodili
a prsty propletené studily
od té zimy kolem,
ale naše duše vřely láskou a horkem.
Kam se jen vytratila za tak krátkou chvíli,
za tu dobu, co jsme spolu snili.
Vytratila se kamsi pryč...
Můžeš za to ty? Já? A nebo náš chtíč?
Srdce teď bolí stále víc,
když vím, že už nikdy nepůjdeš mi vztříc.
Stále pláču nad tvou ztrátou.
Pomůže mi zázrak? Nebo lapit rybku zlatou?



Kráááásnýýýýýýý mooooooooocccccc