Píseň se dá přeložit jako "ponurá neděle". No, řekněte, nemluví už ten název za vše?
Když se tato písnička začala hrát v rádiích, výrazně se zvýšily sebevraždy, lidé v posledních dopisech citovali úryvky právě z "ponuré neděle" a proto byla tato píseň zakázána. Po mnoha letech ji ale zase povolili, proto mám teď možnost si ji poslechnout, znovu ji slyšet v podání Diamandy Galas...Já ale nechci rozpitvávat písničku o smrti, smutku a zklamání jednoho člověka, ale rozepisovat ty sebevrahy...co je k tomu vedlo? Proč sebevražd přibylo? Proč udělali pomyslný krok do náruče věčného ticha a snad vysvobození?
Úplně před sebou vidím muže, jak slyší poprvé tuto písničku a říká si "Vždyť zpívá o mě...!", vidím jak si večer co večer sedá k rádiu a poslouchá ji znova a znova a neuvědomuje si, že si kope hrob, že jej ty slova ubíjí! Pak už jen náhrobek, sbohem a šáteček...svou smlouvu se smrtí podepisuje dopisem, který škrábe večer při svíčce, v pozadí se mu zpěvák snaží vnutit to, že "Květiny už zvadly a černé auto odjelo. Že je sám s nevyřčenými slovy, bílými kvítky a zlomeným srdcem." Nakonec muž se slzami v očích a s bílými kvítky v rukou, skáče v neděli z činžáku.
Co se mu asi honilo hlavou, když škrábal ten dopis? Snad byl sám jako kůl v plotě, přátele ztratil, milá mu umřela...anebo taky ne...možná měl problémy v podobě obrovských dluhů...anebo jej život přestal jednoduše bavit. Viděl každý den okolo sebe ty loutky, co si hrajou na život jako v pohádkách, avšak pohádky neexistují...ty lidi ve věčné přetvářce s maskami místo pravých obličejů. Ten stereotyp...I když se cítil sám, nebylo tomu tak. Každý má přátele, každý je přítelem. Rádoby přátelé však neviděli pravou tvář, nikdo se nezeptal, zda není něco v pořádku, jestli snad není sám... Nikdo se nezeptal a nezeptá. Na co pomýšlely ty ztracené duše před tím, než snědly prášky, udělaly tah po zápěstí, vykročili do prázdna? Snad se v nich rozpoutala menší válka - pro či proti? Udělat či neudělal? Co bude pak? Nic? Tma? Ticho? Nebo něco úplně jiného? My už se nedozvíme nad čím přemýšleli. Snad si to sami vyzkoušet. Co když se ale neovládneme a ten tah žiletkou uděláme? Pak radši neuvažovat...

Ale já je chápu. Když člověk vidí ten domeček z karet, co si vytvořil, má radost a je Šťastný…Když člověk vidí, jak spadla jedna ze spodních karet, úsměv se mu pomalu mizí... A nakonec, když vidí hromádku "sutin" na místě domečku, oči mu vlhnou, úsměv vystřídal zdrcený pohled a smutný a zklamaný výraz ve tváři. To je pak člověk schopen všeho. Nemá sílu stavět domeček, proto se obrací k únikové cestě a volí útěk s cejchem smrti. Ten muž zřejmě taky cítil kyselou chuť porážky a nezdaru a zvolil útěk...
Stavět domeček je těžké, opravovat také, ale ze všeho nejtěžší je postavit úplně nový. Proto je neodsuzujte, nevíte co je k tomu vedlo a pořád vede. Možná jste ani nikdy neviděli sutiny svého pomyslného domečku, možná taky ano a tím spíš je chápete. Vy jste našli kapku síly postavit nový...oni ne...radši to vzdali...Možná to všechno bylo řešení, ale na mysl se mi tlačí myšlenka, jestli správné..
Rezsô Seress se narodil v roce 1899. Živil se skládáním barových písní, sám se naučil hrát na piano a vystupoval po budapešťských kabaretech. Na konci roku 1932 se rozešel se svou přítelkyní, ketrá si přála, aby se živil nějakým seriózním zaměstnáním. Krátce nato Rezsô složil s textařem Lászlem Javórem složil píseň Ponurá neděle (orig. Szomorú Vasárnap), pravděpodopně tu nejdepresivnější píseň, která byla kdy napsána. Rezsô v písni vyjádřil své životní neúspěchy a zvláštnm způsobem do ní zakódoval pocity mnoha ztracených, nešťasně zamilovaných a osamocených lidí.
Jeho expřítelkyně krátce nato spáchala sebevraždu a údajně po sobě nechala lístek s nápisem Ponurá neděle. Nebyla jediná... V roce 1936 byla vyšetřována sebevražda Josefa Kellera, který v dopise na rozloučenou citoval několik veršů z této skladby. Krátce nato spáchalo sebevraždu dalších 17 lidí, mnozí z nich se zastřelili přímo při poslechu písně, jiní se utopili v Dunaji, jeden místní šlechtic si Ponurou neděli nechal na přání zahrát v baru, vyšel ven a prostřelil si hlavu... Policie zpozorněla a byla snaha píseň zakázat. Na některých rádiových stanicích se to sice podařilo, ale píseň se brzy vydala na svou pouť do zahraničí. V Berlíně se oběsila mladá prodavačka, nechala po sobě text ponuré neděle, v NY se udusila plynem mladá typistka, jejím posledním přáním bylo, aby jí na pohřbu zahráli právě Ponurou neděli, mladík v Římě slyšel na ulici žebráka, jak si zpívá tuto píseň, věnoval mu všechny své úspory a skočil z nedalekého mostu... V Americe údajně píseň zavinila na dvě sta dalších sebevražd. Sám autor ukončil svůj život dobrovolně. V roce 1968 ve věku šedesáti devíti let skočil z okna svého bytu.
Spousta lidí se snažila účinek této písně vědecky vysvětlit, ale nikdy to nedávalo smysl a mýtus skladby žije dál.
Píseň se dočkala obrovské řady hudebních verzí. Nejznámější je asi ta od Billie Holiday, další jsou například od Björk,Sarah Brightman, Sarah McLachlan, Sinéad O'Connor nebo i odIvy Bittové.




Velice zajímaví...a hezký:) Jo Lucinko jsem ráda že jsi zpátky...:)