Nechoď ještě
Alliska
Seděla jsem na nemocniční posteli a pevně jsem ji držela za ruku.Až do nedávna jsem měla jenom ji.Já vím že už je stará a nemocná,ale i přesto se nemůžu smířit s tím že už ji možná vidím naposled. "Babičko,jakto že všechny pohádky končí dobře,ale doopravdy to tak není?"ptala jsem se jí když jsem byla menší.A ona mi vždycky odpověděla že pohádky končí přesně tak,jak lidé chtějí aby končil i jejich příběh."Všichni lidé chtějí žít šťastně až do smrti,ale jen některým se to opravdu podaří ."řekla mi jednou a mě se ta věta vryla do paměti. "Babičko,já bych chtěla žít v pohádce."řekla jsem ji dnes a podívala se její milou vrásčitou tvář. "Vždyť tohle je konec jako z pohádky,nikdy nemůžeš chtít všechno,musíš vědět co jen chceš a co opravdu potřebuješ.A ty máš vše co potřebuješ ,mě už nepotřebuješ,ale věř že budu vždycky s tebou,kdykoli mě budeš potřebovat." mohla jsem ji sice říct že si pohádkový konec představuji trochu jinak,ale neřekla jsem nic a jen jsem o tom chvíli přemýšlela.Věděla jsem že má vlastně pravdu.Ona měla pravdu skoro vždycky.Možná jsem už ji doopravdy nepotřebovala,ale chtěla jsem aby se mnou zůstala tak moc,že by to vyšlo skoro na stejno. "Ale já bych tě chtěla ještě někdy vidět."zašeptala jsem a ucítila jsem jak mi po tvářích stékají slzy.Setřela mi je svou velkou teplou dlaní a usmála se na mě. "Neboj se,já tam na tebe budu čekat.Hlavně za mnou nespěchej.Dlouho tě tam nechci vidět"řekla a zasmála se.Já se taky pokusila o úsměv,ale asi se mi moc nepovedl,protože pokračovala a už vážnějším tónem. "Neboj se,ty to zvládneš…." její stisk povolil a já věděla že už je konec. "Nechoď ještě"zašeptala jsem už naprosto zbytečně a naposled ji objala.





Jak dojemné stalo se to doopravdy?? Ja sem si přitom vzpomněla na Jerryho a prababičku a rozbrečela se.