Seděla na okraji propasti a poslouchala skučení větru který si pohrával s jejími černými pramínky vlasů. Postavila se a podívala se dolů a neviděla nic než jen spoustu mlhy.Co, ale mlha skrývá? Ví to někdo? Ví to někdo živý? Ta mlha k této propasti neodmyslitelně patřila, aspoň ona ji nikdy bez té mlhy neviděla. Říkalo se jí Propast smrti. Kdysi skočil dolů patnáctiletý kluk, právě z toho místa kde teď stála ona. Nikdy nedokázala pochopit co se mohlo stát tak strašného, že ho to donutilo skočit a těď? Stála na stejném místě jako on, a hlavou se ji honily stejné myšlenky.
Nikdo nevěděl že je tady. Všimne si někdo že je pryč? Pokud ano, napadne ho ji hledat? Asi ne. Asi by to nikomu nevadilo. Určitě ne. Je o tom přesvědčena. Komu by to taky vadilo.
Nad hlavou ji proletěli havrani. Milovala ptáky. Chtěla být jako oni. Chtěla mít křídla a uletět daleko od svých problémů, alespoň na chvíli. Kéž by to tak šlo. "Však já taky poletím už za chvíli, uvidíte." Křikla za nimi a naposledy se ohlédla na dříve tak důvěrně známou krajinu. Teď už jí známá nepřipadala, nepřišlo jí známe už skoro nic. Všechny ty šťastné chvíle nahradila prázdnota a smutek. Neměla už na co čekat. Stačil poslední krok. Nezavřela oči, jako to dělají ve filmech. Chtěla vidět co se skrývá za mlhou a poznat jak se cítí ptáci, kterým tolik záviděla. Mohla se ještě otočit a jít zpátky, ale asi už bylo příliš pozdě.
…Nad Propastí smrti se ozval křik havranů. Byl to stejně žalostný křik jako téhdy, když tam skočil ten chlapec. Snad alespoň pocítila ten pocit volnosti ptáků….Snad je za mlhou skryto něco co jí dokázalo ještě vykouzlit malý úsměv na tváři…Snad…..
Nikdo nevěděl že je tady. Všimne si někdo že je pryč? Pokud ano, napadne ho ji hledat? Asi ne. Asi by to nikomu nevadilo. Určitě ne. Je o tom přesvědčena. Komu by to taky vadilo.
Nad hlavou ji proletěli havrani. Milovala ptáky. Chtěla být jako oni. Chtěla mít křídla a uletět daleko od svých problémů, alespoň na chvíli. Kéž by to tak šlo. "Však já taky poletím už za chvíli, uvidíte." Křikla za nimi a naposledy se ohlédla na dříve tak důvěrně známou krajinu. Teď už jí známá nepřipadala, nepřišlo jí známe už skoro nic. Všechny ty šťastné chvíle nahradila prázdnota a smutek. Neměla už na co čekat. Stačil poslední krok. Nezavřela oči, jako to dělají ve filmech. Chtěla vidět co se skrývá za mlhou a poznat jak se cítí ptáci, kterým tolik záviděla. Mohla se ještě otočit a jít zpátky, ale asi už bylo příliš pozdě.
…Nad Propastí smrti se ozval křik havranů. Byl to stejně žalostný křik jako téhdy, když tam skočil ten chlapec. Snad alespoň pocítila ten pocit volnosti ptáků….Snad je za mlhou skryto něco co jí dokázalo ještě vykouzlit malý úsměv na tváři…Snad…..
Můj názor: tahle povídka se opravdu povedla... Alliska se vcítila do té osoby... a je to prostě povedené



