close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Martina Seidlerová: Prý svátky štěstí

16. prosince 2006 v 14:18 | M.a.r.t.i.n.k.a |  Příběhy/Povídky
Můj vymyšlený blbábol...
Byl vánoční čas. Všichni šťastni... Nebo to aspoň dost dobře hráli... Asi jen já jsem byl vyjímka. Cítil jsem úzkost z přicházejících dnů. Cítil jsem se ztísněně... Zkrátka jsem nebyl ve své kůži. Matce jsem řekl, že si jdu lehnou. Klepala mnou zimnice a tak jsem si zalezl pod peřinu a nějak se snažil zahřát. Po nesnesitelně dlouhé době jsem usnul.
Zdál se mi zvláštní sen. Vím jen že byl velmi strašidelný, to je můj jediný dojem z něj. Zapamatoval jsem si z něj už jen pár útržků. Pořád se mi vracela bolestí zamračená tvář mého nejlepšího kámoše. Pořád jsem viděl ten potůček krve stékající mu po čele a vlasy mokré potem. Chtěl jsem znovu usnout, ale už se mi to nepodařilo. Jen co jsem zavřel oči zase se mi objevil jeho sklíčený obličej. Z mého uvažování mě vytrhl hlas mamky. Volala, že už je štědrovečerní večeře. Chtě nechtě jsem se převlékl a pomalu se šoural do jídelny. Pořád mě mé podvědomí nutilo vracet se k útržkiu jednoho blbého snu. Co se to se mnou sakra děje? Už mi fakt hrabe... Musím s tím přestat! Nakážu si v duchu a mamka do mě drkne. ,,Jez budeš to mít studené," poradí mi dobrosrdečně. Hltavě spolykám celou Štědrovečerní večeři až se divím, že nemám zapíchnutou kost od upečeného kapříka.
Pod stromečkem se musím těšit z dárečků jež mi donesl OPRAVDOVÝ Ježíšek, protože mám malou ségru. Vidět jak se radovala z takových maličkostí, jsem byl úplně u vytržení. Byl jsem strašne rád, že tady s něma teď sedím. Pak jsme se ještě dívali na pohádky a zapadli do postelí.
Blížil se Silvestr a já se už těšil, jak si ho užiju s mými nejlepšími přáteli. Ano, přišel velmi rychle. Byli jsme domluvení s kámošema, že pojedem na chatu. Někdo zazvonil u domovních dveří a já se o překot řítil vstříc zbloudilé osobě. Je to můj nejlepší kámoš. Za jeho zády uvidím dalších asi 5 usměvavých tváří mých přátel. ,,Tak vyrážíme ne?" řekne Tim. ,,Už jdu," povím a běžím si pro bágl. ,,Ahoj mami... Mějte se moc pěkně a užijte si Silvestr," rozloučím se a uháním k autu plnému lidí. Když nastupuju uvědomím, že tohle, přesně taková situace, se už jednou stala. Asi mám Deja vu. Nepřikládám tomu žádný význam a nastoupím si do vyhřátého fordíku. ,,Tak jedeeeem," zahalekám a to už Tim startuje. Po cestě si to valíme celkem dost rychle, ale aspoň to rychleji uběhne.
Řítíme se do zatáčky, ale dostaneme se do protisměru. Ve zlomku vteřiny uvidíme červenou octavii a už slyšíme jen praskání plechů. Mě se jako zázrakem nic nestane, ale když se snažím volat jestli jsou ostatní v pořádku odpovědí mi je pouze zachroptění ze sedadla řidiče. ,,Time?" pošeptám a vybavím si sen. Snažím se k němu nějak dostat. Mezi sedadly je pouze malá škvíra a on ji zakryje svou tváří. Vidím v něm Timovu tvář zkřivenou bolestí. Po čele mu stéká potůček krve a já si teprve teď uvědomí, že jsem měl předtuchu. Bože, proč jsem něco neudělal? Proč jsem něco neřekl? Proč, proč, proč? Z tupého přemýšlení mě vysvobodí Tim slovy: ,,Řekni prosím našim, že jsem je měl moc rád. Díky Same, byl jsi ten nejlepší kámoš jakého jsem kdy měl." ,,Ne Time, nedělej blbosti... Já tě odsud dostanu..." zaječím stísněně. Pak ale tma.
Jsem v nebi nebo co se to děje? Vidím světlo... Ostré a strašně jasné... Když dojdu z té temnoty do světla, rozkoukávám se. Jsem v nějakém pokoji s čistě bílými stěnami. Když se podívám vedle sebe uvidím spící mamku. Měla o mě určitě strach zastydím se. Do pokoje zrovna někdo vchází. Je to táta... ,,On se probudil," začne ječet. ,,Ahoj," usměju se na něj i rozespalou mamku, co mě objímá. ,,Mami, co je s Timem?" zeptám se bojíc se její odpovědi. ,,Miláčku, vybourali jste se... a Tim to... nepřežil," polkne stísněně. Z očí mi začnou stékat slzy. Byl to můj jediný opravdový kamarád. Někdo jako bratr, někdo kdo mi ve všem rozumí... Prostě moje zpřízněná duše a teď je kde? Kde je? Kdybych si vzal ponaučení z toho snu, tak by se to nemuselo stát. Pořád si budu vyčítat, že jsem to nikomu něřekl a já vím že je to jen moje chyba, ale doufám, že čas osuší moje slzy. DOufám, že čas mi pomůže zapomenout na mého nejlepšího kamaráda. Snad si najdu holku nebo stejně dobrého kamaráda, jež mi pomůže zapomenout. Marně v to doufám. Tim už zde není, ale můj život jde dál. Ovšem od této chvíle si dávám pozor na to co se mi zdá!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 :-( :-( | 26. prosince 2006 v 19:54 | Reagovat

sakra já si pokaždý v každým příběhu rozbrečím!

2 M.a.r.t.i.n.k.a M.a.r.t.i.n.k.a | E-mail | 26. prosince 2006 v 20:13 | Reagovat

:D

3 kate03 kate03 | E-mail | 17. dubna 2007 v 0:38 | Reagovat

Super příběh, jen jsi ten konec nemusela tak rozvádět....nemuselo tam být to o té holce apod.. Jinak hodně dobrý....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama