Další výplod mé fantazie...

Sedím na studeném zábradlí nejvyššího mostu v našem městě. Z očí mi stékají studené slzy jež dopadají na projíždějící auta a vozovku pode mnou. Všichni jsou tak šťastní, tak bezstarostní a já? Já už jsem jen troska nic víc! Jsem ta co se o ni nikdo nazajímá... Jsem tak... Sama. Nechci to udělat... Bojím se smrti, ale stejně jednou příjde... Tak proč? Proč bych to měla oddalovat? Proč bych se měla dál trápit tady, na tomhle světě prolezlém lží? Každý to musí dotáhnout do konce a já cítím, že ten můj právě nastal. Dolů pustím kapesníček a ten se jen vznáší ve vánku. Chci upadnout do zapomění... Nikdo mi už nepomůže a ten kdo by mohl nechce... Nevidím důvod proč tady déle setrvat! Rozhodně se postavím na kovové zábradlí a oak už se jen nechám unášet vánkem!




píšu do kementářů protože se mi to nelíbylo je to asi málo záživný mno!;D