..NATY..
Seděla sama v zahradě. Poslední teplé paprsky podzimního sluníčka jí hladily po vrásčité tváři. Smutné modré oči upřeně hleděly na javor uprostřed zahrady. Se zármutkem sledovala každý lístek, který se snášel k zemi. Srdce se jí chvělo při pomyšlení na něho. Než odcházel, slíbil jí, že se vrátí, než opadá listí z jejich javoru. Jako listí snášející se k zemi začaly se jí slzy koulet po tvářích. Chladný vítr zesílil. Nevnímala to, jen se děsila okamžiku, kdy na zem dopadne poslední lísteček. "Je chladno babičko měla bys jít dovnitř," vytrhlo ji ze zamyšlení a teplá dlaň se jí opřela o rameno. Mladé děvče jí políbilo na tvář. "Ještě chvilku, broučku, vidíš už jich moc nezbývá." Ukázala na javor, na kterém se v podzimním větru chvělo pár lístečků. Děvče si sedlo vedle ní, položilo si hlavu na stařenčino rameno. Společně sledovali padající listí. Slunko už bylo tak nízko. Po tváři jí stékala poslední slza, poslední, která s sebou nesla smíření. Zavřela oči, cítila studený vítr ve tváři. "Vidíš babičko poslední lístek padá….." podívala se na stařenku a ta jakoby spala. Nespala, vzdala svůj boj s časem. Ve stejnou chvíli, kdy dopadl ten lístek na zem, objevila se tenká linka na obrazovce monitorujícího přístroje. Ticho jednotky intenzivní péče rozrazil nechvalně známý zvuk táhlého pííííp. Byli spolu, splnil slib, který jí dal. Nebyli již v našem světě, ale byli spolu a šťastní.

Můj názor: Tenhle příběh je moc krásný!! Naty fakt psát umí!!




No tohle je naprosto nejlepší příběh,opravdu se mi moc líbí...:-)