úryvky z denníku
15.8. 1945
Byl jsem pár kilometrů vzdálen od Hiroshimi, ale i tak jsem pocítil dopad bomby. Viděl jsem, jak oranžová kometa pročísla oblohu a pak atomový hřib, jenž se vznesl vysoko do oblak. ,,To je konec, maminko?" zeptal jsem se doufajíc v zápornou odpověď. Maminka zavrtěla hlavou: ,,Ne neboj se, Broučku, tímhle to nekončí" Jen jsem se schoulil do jejího náručí a začal plakat.
Horké slzy mi tekly po tvářích a maminka mi je tiše utírala šátkem, jenž jí volně splýval z ramen. Věděl jsem, že musíme být silní. Tatínek právě dnes odjel do Hiroshimi za prací, ale už se nikdy nevrátí... S touto představou jsem se rozplakal ještě více.
16.8. 1945
Ze spokojeného spaní mě vyrušil otřes. Vykouknu z okna a já na kilometry vzdálen vidím oblaka prachu a stejný atomový hřib jako včera. Roztřásly se mi kolena. Maminka mě chytla za ramena a táhla do auta.
,,Boučku, tady nám hrozí nebezpečí," a s těmito slovy jsme nastoupili do auta a s trochou peněz jeli do neznáma.
.................(po deseti letech).....................
Dnes je tomu deset let co na Hiroshimi dopadla bomba. Je to deset let co mě krutě vytrhli z dětství a snění dítěte. ,,Ach, jak krásné bylo to snění,"vzdychnu toužíc se vrátit do dětství a začít znovu. Ale nejde to. Dnes jsem se dozvěděl, že mám metastáze. Už nic nejde vrátit zpět. 15. 8. jsem byl ozářen a zemřu... zbývá mi pouhý měsíc života. Pročítám se starými denníky a vzpopmínám na ten den. Na ten den-začátek zkázy mnoha lidí! Na ten den, co byl zapsán do dějin jako atomový útok na Hiroshimi, ale už nikdo nepřemýšlí co si tam ti lidé prožili! A co sem si prožil já!!




ahoj právě na mém blogu začala ta soutěž o nej blog do které ses přihlásila tak se podívej ok?