close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Martina Seidlerová: Před zrcadlem minulosti

13. dubna 2007 v 21:26 | M.a.r.t.i.n.k.a |  Příběhy/Povídky
Dívám se na svůj na odraz, krásnou, ale smutnou, uplakanou dívku v nástěnném zrcadle. Po tvářích se jí koulejí slzy černé od tužky, ale zato veliké jako hrachy, jedna za druhou. Nechtěla se dále dívat na ten obraz, co jí vracelo nevděčné zrcadlo. Odvrátila se. Její pohled se upřel z velikého okna. Znala tento pohled, ale něco zde bylo jiného. Přicházela zima a proto, tam po trávníku, za kterým se nacházelo bujné koryto řeky,chodily houfy vran. Těch ptáku otevírající pekelnou bránu. Pekelnou bránu, která je tak černá jako její svědomí. Nevěděla, kam se má dívat, vždyť i když zavře oči, tak vidí ty své výčitky. Nemohla si pomoci, pořád se jí vracely ty obrazy, jak při tom jejím setkání s ním, se její jediné a největší lásce derou do očí slzy. Přes slzy nemohl ani odpovědět, jak moc jej ranilo její rozhodutí. Rozhodnutí, vzdát se své lásky, vzdát se všeho, co má v životě nějaký význam.
Nasucho polkla. Je to její osud, být navždy sama. Nemůže mít nikoho jiného, než jeho, a přece nemůže ho, tak zraňovat. Nemůže nevidět, jak zbožně pozoruje její siluetu, jak tančí, jak se jí dívá do očí, když jí hladí po tváři.
Ne nechtěla to vidět. Zatřásla zmatěně hlavou. Zdálo by se jako by její raněné svědomí mluvilo, teď více nahlas než její vlastní slova, kterými odpovídá své matce, že se musí jít projít. Ona ví, že více ranit, jej nemohla, ale stejně by byl konec.
Semkne k sobě víčka,tak silně až jí vytrysknou slzy, a pohladí si její rostoucí bříško, kde teď roste malý netvor, který vše zničil. Její svědomí, však ví, že to není vina toho malého co v ní roste, ale její, jak jen mohla, tak selhat? Věděla, že je to její vina, ale nechce, nechce si to připustit. A jak kdysi řekl velký Shakespeare, nechala jsem ,,Blbost, doktorsky radit rozumu" Prochází se podél dlouhé řeky, jenž se linula do dáli, až k lesu.
O 9 měsíců později
Každou noc vidím sedávat ji u řeky. Tam u lesa vždy spívá tesknou píseň. Je mi jí tak líto, pořád a stále ji miluji, avšak ona už neposlouchá, žádná slova. I kdyby sebevětší vyznání lásky obsahovalo, neposlouchá slova. Poslouchá jen svou zmatenou mysl a zurčení řeky poslouchající každou noc tesknou píseň. Já neměl bych na ni myslet. Možná, že tohle by byla moje odplata, za to co mi udělala, ale kdo někoho, tak krásného a smutného může nemít rád. Budu zde chodit, dokud zde ona bude sedávat. Na velikém kameni, sedává a zpívá teskné písně, znějí jako ukolébavky. Je to tak, pomátla se, ale kde jen dala své dítě?
Tuhle povídku jsem psala při kulise básně Jaroslava
Seiferta-Píseň o Viktorce a taky kousek z díla Williama
Shakespeara-Sonet! Takže asi tak....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama