To, co mi řekl Thomas je nádherný, ale mně to ubližuje, když vím co všechno je schopný pro mě udělat. Vím, že ho zklamu, že mu jednou zlomím srdce. Ale nemůžu dopustit, aby se mu něco stalo.
Možná bych Vám mohla říct něco více z mé minulosti.
Moje pravé jméno je Emily Brown. Narodila jsem se 4.3. 1991, tudíž mi je 17 let. Bydlela jsem v Sheffieldu. Když mi bylo 14 let, stala jsem se svědkem vraždy svého otce, po kterém šla jakási společnost. Šlo mi o život, ale utekla jsem a šla na policii. Tam jsem se zhroutila, protože jsem se dozvěděla, že moje matka je také mrtvá, a že můj bratr je nezvěstný. Šla jsem na výslech a popsala tu osobu, co střílela - dodnes vidím její tvář. Velké kotlety, hustý knír, široký nos a ty hnědé vražedné oči. Asi do dvou měsíců ho našli, odmítl vypovídat a v cele spáchal sebevraždu dřív, než stačili říct verdikt. Bohužel jsem si pamatovala jenom jednoho člověka z té jedné velké organizace a tudíž, zbytek jde po mně, protože si myslí, že je můžu označit. Jsem jediný korunní svědek. Tři měsíce jsem chodila na psychiatrii, nevycházela z baráku a chystala se na jakousi změnu. Přesněji změnu identity. Přejmenovali mě na Ashley Morgan, rok narození si nepamatuji, skoro nic si nepamatuji a odvezli mě do Irska do jakési rodiny. Zřejmě si mysleli, že to tím skončilo, ale oni si mě našli. Když jsem šla ráno do obchodu, tak mě tam někdo popadl ze zadu. Začala jsem křičet, kopat. Jakýsi pán mi přispěchal na pomoc a zachránil mě, toho chlápka, co mě přepadl ze zadu shodil na zem a uvedl ho do bezvědomí. Bohužel se mezi nás namíchl ještě jeden, který začal po nás střílet a poslední, co jsem slyšela byli výstřely a zvuk pneumatik. Potom jsem rychle vstala a podívala se kolem sebe. Běželo ke mně mnoho lidí, z dálky jsem slyšela sanitku. Pamatuji si jen krátké probuzení v sanitce a to, že pán, který mě zachránil na místě zemřel. V nemocnici mi oznámili, že zabili moji náhradní rodinu, opět jsem se zhroutila. Kriminalisté se rozhodli, že musejí pro mě udělat více, ale nejdříve se musím dát alespoň trošku psychicky do pořádku. Po tom, co jsem se dala trošku psychicky do pořádku jsem podstoupila velkou změnu. Z mých krátkých světle hnědých vlasů ostříhaných na hříbka jsem šla na blond a na prodloužení vlasů a musela jsem začít nosit modré kontaktní čočky. Celkově ze mě udělali takovou malou panenku barbie. Dlouho se rozhodovali, zda mi mají kyselinou naředěnou vodou odstranit otisky prstů, ale nakonec to zamítli. Musela jsem se oblíkat jako dáma, přestat zpívat a tančit a místo veterinární školy nastoupit na gympl, což nakonec bylo dobře, protože se po tom incidentu, co zabili mého otce objevila hemofobie (strach z krve). Celá jsem se musela změnit, nesměla jsem nikde vystupovat ani ve školním představení, nechodit na závody, nic. Dali mi jméno Eliza Gellar a rozhodovali se, že pojedu do Německa, ačkoliv umím asi tak tři slova .Tak je později napadla Francie, protože Francouzsky jsem se učila ve škole. Nakonec, než jsem měla odjet do Francie mi řekli, že se stěhuji do Brightonu, že čím blíže, kde jsem bydlela, tím méně tam budou hledat. Kdyby Vás zajímalo, co se stalo s tím člověkem, co mě přepadl, tak ten vypovídal. Řekl, že hlavní šéf se jmenuje Marco Louis a že jejich základ tvořilo 5 členů - bez něho zbývají už jenom tři. Samozřejmě, že jich nebylo jenom 5, ale 5 jich tvořilo ten základ a pod sebou měli stovky dalších. Když svrhnete krále, tak je konec hry. Další den měl být dále vyslýchaný, bohužel měl návštěvu, která ho zabila. Jako návštěvu se podepsal Antony Listing. Ačkoliv byl důkladně prohledán, tak ho stráž asi špatně ošahala a on píchl vězňovi nějaký jed. Místnost byla monitorována, takže ihned, co mu to píchl, tak naběhli policisté a zatkli ho. Stejně jako ten první odmítl vypovídat. Tento se ale nezabil. Má zákaz návštěv a má doživotí. Kriminalisté mi řekli, že už zbývají jenom dva, kteří půjdou na to chytře, že se nedají tak jednoduše chytit jako ti dva předchozí, že bude dána do mého města ochranka a že rodina, ve které budu bydlet bude uměle vytvořena, budou to speciální agenti. A že se budu muset hlásit každou hodinu, s kým jsem, kde jsem, co dělám…Ano, je to takové vězení, ale je to pro moji ochranu a já jsem za to vděčná. Asi si říkáte, že vláda se takto nestará jen o nějakou malou holku. Ano, máte pravdu. Můj táta byl celkem vážený v takové té vyšší společnosti, ale my jsme žili normálně. Můj něco jako strýc je u královského dvoru, chtěl si mě tam vzít k sobě, bohužel mu to nedovolili. Mělo to hned několik pádných důvodů. Neví, čeho je ta organizace schopna, jestli to jsou nějací teroristi, mafie nebo tak, takže pokud jdou po mně a já budu v blízkosti královny, tak je ona v nebezpečí a toto vláda nemůže připustit. Upozornili mě, že je nebezpečné žít soukromý život, ale že se budou starat o moji a mých přátel bezpečnost, co nejvíce. Já hloupá je neposlechla a zamilovala se do Thomase, čímž jsem ho dostala do nebezpečí a za to se nenávidím ještě víc.
AnGell - moje jedna z nejoblíbenějších písniček. Možná v této povídce ještě jednou zazní. :)





Promiň beruško, že jsem a tebe neměla čas..:( Moc mě to mrzí...
Jinak povídka je dokonalá!!:-*