Zdravím Vás andílci,
neustále přemýšlím nad vašemi reakcemi k citátu/článku - Lépe být smutný s láskou, než veselý bez ní.
A napadla mě myšlenka, jestli vůbec dokážeme být "doopravdy" šťastni bez lásky? Ať si říkáme, že jsme šťastni, ve skutečnosti uvnitř nás něco chybí. Jakoby naše duše byla puzzle a jeden dílek, který chybí k dokončení obrázku chyběl. Ale i přesto si většina nás vnutí myšlenku: "Jsem šťastný!"
Jestli je to dobře, ba špatně ví možná, tak bůh.
Smutný s láskou...
K tomu nevím, co mám říct. Možná na začátku vztahu, než si na sebe zvyknete a než se pořádně poznáte, můžete být smutni, že Vám neodepsal, že Vám něco tají, že nevíte, kde je. Ale jak jste spolu už déle, dokážete být vůbec smutni? (Kromě hádky, ale ta jde teď mimo hru) Přece, když jste s tím nejdokonalejším člověkem pod sluncem, můžete být smutní? Jde to vůbec? Dle mého názoru - absolutní blbost.
Vím, že už jsem se na Vaše vyjádření ptala, ale neustále mi to vrtá v hlavě. Chtěla bych ten citát dopodrobna rozebrat. Prosím, pomozte mi toto nějak vyřešit....